Léto je jak stvořené k cestování. Já jsem společně s kamarády Pavlem a Jirkou podnikl dlouho plánovanou cestu do Gruzie. Pojďte společně se mnou zavzpomínat na tuhle tajuplnou a přátelskou zemi plnou kontrastů a majestátných hor.
Naše dobrodružná cesta po Gruzii začíná na malém letišti v Kutaisi. Hned u východu nás odchytávají místní a nabízí odvozy do různých míst Gruzie.
Jako první cíl naší cesty jsme si zvolili město Mestia, které je bránou do horské oblasti Svanetie. Celkem rychle se domlouváme s jedním řidičem mašrutky a můžeme se tak vydat na cestu. Samotná cesta je ovšem nekonečná - trvá neuvěřitelných sedm hodin. A na vině není jen rozbitá asfaltka, ale hlavně hodinová pauza na oběd a půlhodinová „pauzička“ na svačinu, které si řidič neočekávaně dělá. Další zdržení nabíráme při rozvážení pracích prášků a věcí potřebných pro život v opuštěných vesnicích, kterými projíždíme.
Nakonec jsme však do cíle dorazili. Všichni jsme se shodli na tom, že Mestia vypadá jako dokonalé alpské středisko. Jak jsme bohužel později zjistili, vše vypadá hezky jen z dálky.... Zvenku krásné budovy jsou uvnitř nevybavené, plné haraburdí nebo v nich žijí zvířata.
Rychle jsme rozdělali oheň, uvařili večeři a postavili stany. Ke spánku jsme ulehli brzy, abychom mohli časně ráno vyrazit na túru k ledovci. Náš spánek netrvá dlouho, když vedle stanu zaslechneme kroky. Po chvíli napětí a opatrném vykouknutí ze stanu, si naštěstí můžeme oddechnout- byli to jen krávy a psi.
Ráno při rozepínání stanu proběhne trochu překvapivý oční kontakt s krávou, která je od stanu vzdálená asi jen dva metry. Zvířata tu jsou všeobecně našimi častými společníky. Během balení nám dokonce pomáhají místní psi. Nakonec jim dáváme české jídlo. Nejspíš jim zachutnalo, protože se pak vrací každé ráno.
Cestou k ledovci potkáváme Čechy. Později se nám podaří stopnout i auto s Australany, kteří jsou tak hodní, že nás kousek svezou. Kvůli rozbité cestě ale musíme za chvíli vystoupit a dále pokračovat po svých. Zvířata, zejména krávy, jsou všude, i kolem cesty na ledovec. Proto si musíme dávat dobrý pozor, kam šlapeme.
Na další výlet v okolí Mestie se vydáváme na vyhlídku u kříže, která leží v pěti stech metrech nad městem. Mestia tak před námi leží jak na dlani.
Vyhlídkovou věž ovšem hlídají krávy a jeden býk a odmítají nám ustoupit. Odchází až ve chvíli, kdy jim házíme chléb a my tak můžeme vylézt na věž. Nakonec jsme spokojení my i dobytek.
Od vyhlídky se vydáváme k jezeru, které je ovšem silně znečištěné od všudypřítomných zvířat. Je vedro a máme hroznou žízeň, takže jsme rádi, že po dlouhém hledání najdeme vodu vytékající ze skály.
Následující den máme naordinovaný aktivní odpočinek před několikadenním „trekem“. Navštívíme místní Art Gallery, restauraci a blíže se seznámíme s městem Mestia. V restauraci se musíme obrnit trpělivostí. Po objednání a patnáctiminutovém čekání za námi totiž znovu přichází číšnice a zeptá se: „Máte objednáno?“. Dlouhé čekání na jídlo si krátíme rozebráním dalšího dne.
Vstáváme v pět ráno, abychom vyšli brzy a vyhnuli se horku. Máme před sebou několikadenní „trek“ do vesnice Usghuli. Bohužel jsme se zdrželi při dokoupení zásob na cestu (chléb, sýr, ovoce, zelenina) a vyrážíme trochu později. Cestou objevujeme běžný život odříznutých vesnic. Místní lidé jsou milí a přátelští, nejedna rodina nás zve na místní jídlo, které jsme si během pobytu doslova zamilovali.
Cesta je velmi rozmanitá. Chvíli jdeme po travnaté louce, poté po kamenech a dokonce si vyzkoušíme i chůzi v bažinách – tady jsem ocenil kvalitní kožené boty.
Cesty nejsou ve Svanetii moc dobře značené a podařilo se nám zabloudit. Během pěti hodin, kdy hledáme správnou cestu, jsme zkusili prosekávat stezku velkým nožem, chůzi korytem řeky a v neposlední řadě i horolezectví. Byla to zajímavá zkušenost, protože jsme poznali nejen své fyzické možnosti ale i psychickou odolnost.
Zpříjemněním celého dne je svezení ve lžíci bagru po nově budované silnici. No komu se to poštěstí?!
Náročná cesta se podepisuje na obuvi jednoho člena výpravy – boty mu promokly a na konci dne má úplně rozmáčené nohy. „Trek“ zakončujeme ještě s jednou výpravou před západem slunce u ohně a s teplým jídlem. Já si vařím sušené hovězí maso s rýží.
Ve vesnici Adishi si chceme doplnit zásoby. Místní obchod je však zavřený a prodavačka nedaleko zrovna dojí krávu. Po zjištění, že máme zájem něco koupit, se z gumáků rychle přezouvá do žabek a obchod otevírá. Na výběr tu má převážně pivo a Coca-Colu, takže nemusíme nad ničím moc přemýšlet. Kupujeme oba nápoje a domácí sýr. Hlavně pivem jsme mile překvapeni – českého Kozla jsme v Gruzii nečekali.
U ledovce brodíme řeku. Nevypadala moc nebezpečně, ale jedna žena před námi padá do vody a proud ji unáší. Naštěstí se z vody dostala a až na utrpěný šok se jí nic nestalo. My se svlékáme do půl pasu a řeku jdeme přebrodit také. Voda byla tak ledová, že jsem na pár minut necítil nohy.
V některých vesnicích není v domech zavedená voda. Viděl jsem, jak lidé chodí k vydlabanému stromu a nabírají si vodu do hrnců a kýblů.
Ve vesnici Khaldi je příjemná malá hospůdka. Blížili jsme se ke konci dnešního „treku“ a rozhodli jsme se tu občerstvit. Docela nás pobavilo, že gruzínské národní jídlo Chačupari jíme z českých talířů.
Usghuli je cíl naší cesty. Kdyby nás netlačil čas, rádi bychom v tomto „treku“ pokračovali dále. Máme ovšem v plánu navštívit hlavní město Tbilisi a přímořské město Batumi.
Našli jsme Guest house, kde si můžeme postavit stan a dát si sprchu. Na jídle se ovšem nedomluvíme, paní domu chce moc peněz. Já si vařím zbytky, opět sušené hovězí s rýží, a Pavel s Jirkou pádí do místní hospody. :)
Večer začíná pršet. Koukám ze stanu na hvězdy, když z jističe vyjde rána a jiskra. Guest house se ponoří do tmy. Ráno obyvatelé domu pomocí šroubováku do pěti minut jistič opraví a nahodí. V domě opět proudí elektřina.
Studna u Guest house slouží jako prádelna, umývárna nádobí i lednička na ovoce.
V Usghuli jsme zažili středověk. Přesně kvůli této vesnici stojí za to, abyste Gruzii navštívili.
Konečně se vykoupeme v moři. Dorazili jsme totiž do Batumi na pobřeží Černého moře. Tohle město v nás rychle vyvolalo pocit středomořského střediska, které se snaží kopírovat západní styl. Bohužel ze všeho jsme cítili, že to je jen kopírování.
Po dlouhém hledání jsme našli ubytování za 27 lari na osobu/noc. I když z venku ubytování nevypadalo moc hezky, interiér nás mile překvapil.
Pekárny najdete na každém rohu. Koupíte zde chutný chléb ve tvaru připomínající loď.
Bohužel i odpadky jsou součástí zdejšího života.
Do hlavního města Tbilisi jsme zavítali až na úplném konci naší cesty po Gruzii. Žije zde 1 100 000 obyvatel a je známé jako multietnické a multináboženské město.
Hned při příjezdu jsme ale museli vyřešit jednu nepříjemnou záležitost. Domluvili jsme se s řidičem mašrutky, aby nás zavezl na námi zvolenou adresu. Řidič nás ovšem dovezl jen na okraj města k místním taxikářům a odmítal jet dál. Jelikož byla jedna hodina ráno, byli jsme v docela nepříjemné situaci. Taxikáři na nás pochopitelně chtěli vydělat a za cca 10 kilometrů požadovali 60 lari (900 Kč). Po dlouhém dohadování, které jsme už chtěli vzdát, nás jeden vzal. Řekl si o 45 lari, což pro nás bylo přijatelné. Odvezl nás do centra, kde jsme si našli ubytování.
I když na první pohled hostel Why not? nevypadá luxusně, tak se nám v něm moc líbilo. V ceně 20 lari osoba/noc byla i snídaně a zdarma tu na nás čekalo setkání s velkým počtem lidí z celého světa, se kterými jsme mohli rozvinout zajímavé debaty.
Navíc se hostel nachází v blízkosti historické části města, která je zajímavá a určitě stojí za zhlédnutí.
Tbilisi je opravdu multináboženské a stojí tu velké množství kostelů. Mnoho z nich bylo však zničeno za Sovětské okupace. Obnoveny byly až po pádu Sovětského svazu.
Blíží se čas našeho odletu. Metrem jedeme na autobusové nádraží Dadubi, odkud vyrážíme na letiště do Kutaisi.
Cesta na letiště ubíhá rychle, za čtyři hodiny jsme na místě. Bohužel je v mašrutce hodně těsno a hlavně horko.
Letiště v Kutaisi jsme měli možnost poznat opravdu důkladně, jelikož mělo naše letadlo zpoždění dvanáct hodin.
Gruzie nás nadchla a inspirovala k dalším podobným cestám. Kam příště? Možná do Albánie nebo na Island… Uvidíme